O NÁS / ABOUT US

SMEČKA / PACK

NADIM
Nadim (5)

BARNIBarni (1)

ANDI150208 Andres smecka

KAMIKami (3)

RIČI110828 Rici smecka

LAKI
101028 Laki smecka

NADIM A BÁRNI160305 Nadim a Barni smecka

LAKI A RIČI101028 Laki a Rici smecka

KAMI A ANDIKami a Andi

PŘÍBĚH / STORY

JAK JSEM K NAŠIM PEJSKŮM PŘIŠLA

Vítám vás na webových stránkách pro mé pejsky. Doufám, že se vám budou líbit jak stránky, tak i moji pejsci.
Strašně dlouho jsem odkládala napsání úvodní stránky. Nejsem moc výřečná, a dávat ještě ke všemu něco na papír, aby si to někdo přečetl, mě děsilo. Raději 10x něco udělám, než jednou napíšu. Ale rozhodla jsem se, že dám veřejnosti na vědomí něco málo ze svého soukromí.
Nejsem chovatel v pravém slova smyslu. Mám jen pejsky, které miluji. Protože si myslím, že jsou krásní, chci, aby je viděli všichni a tak s nimi chodím i na výstavy. Jsem šťastná, když některý z mých pudlíků dostane pěkné ocenění. A když ne, tak je mi to jedno. Výstavy pro mě nejsou jen honba za tituly. Výstavy jsou pro mě společenská událost, prostory, kde se setkávám s lidmi, které znám a kteří mají rádi pejsky jako já. No, že to nejsou vždy jen pudlové? Co na tom. Pro všechny je na světě dost místa. Každý máme svůj důvod, proč jsme si vybrali zrovna to plemeno, které chováme a proč jsou to pro nás miláčkové.
Mým prvním pejskem vůbec nebyl pudl, jak by se mohlo zdát. Byl to černobílý oříšek, kterého jsme našli ve fabrice u plotu jako naprosto opuštěné a zubožené maličkaté štěně. Jestli se tam jen zatoulal nebo jej tam někdo odložil, to už se nikdy nedozvím. Bylo to před vánocemi a děti už dlouho škemrali, že by chtěly mít pejska, tak jsem ho vzala domů. A tak děti i pejsek dostali vánoční dárek. Pejsek novou rodinu a děti pejska. Dostal jméno Filípek. Zabydlel se velmi rychle. Ze začátku nechtěl žrát a tak jsem si vzpomněla na film o lvici Else a začala jsem si kapat mléko na prst. Když zjistil, že to je dobré, tak začal mít snahu, bohužel byl v takovém stavu, že jsem ho raději dokrmovala injekční stříkačkou přímo do tlamičky. Zanedlouho se Filípek vzpamatoval a začal být normální, krásné a skotačivé štěňátko jako každé jiné.
Dalším mým pejskem už byl pudlík. Jak jinak než aprikot. Neměl sice rodokmen, ale milovali jsme ho moc. Byl to trpaslíček a říkali jsme mu Jery. A jak k nám přišel? Jednoho dne asi před 25 lety mi zazvonil u dveří bytu asi devatenáctiletý mladík a ptal se, jestli nechceme koupit štěně. Když otevřel tašku, bylo tam 5 klubíček, které spaly. Jediný on se vybatolil z tašky a mě rovnou do klína, olíznul mi ruce a tvář jako by říkal – vezmi si mě, já budu moc hodný a budu Ti dělat  jen samou radost. Určitě tušíte, jak to dopadlo. Samozřejmě že už zůstal i když jsem s manželem sváděla 3 dny boj o to, kdo zůstane, zda štěně nebo manžel. Nakonec zůstali oba a měli se moc rádi.  Dožil se 15 let. Bohužel, poslední 3 roky byl nemocný a v posledním roce byl už nemohoucí. Ke konci přestal úplně chodit a žrát a mě nezbylo nic jiného, než rozhodnout o tom, jestli ho nechat trápit nebo dát uspat. Po dlouhém rozhovoru s panem doktorem, který mi trpělivě vysvětloval, jakým způsobem se můj pejsek trápí, mimochodem velmi hodným a pečlivým veterinářem na kterého budu vždy vzpomínat s úctou, jsem se rozhodla jej nechat uspat. Po téhle zkušenosti jsem už nikdy nechtěla žádného pejska. Moc jsem se bála toho, abych nemusela znova prožívat ten konec. Dodnes jsem se nesrovnala s tím, že jsem to byla já, kdo musel rozhodnout, jestli bude dál žít. Vím, že to bylo rozumné rozhodnutí, ale srdíčko bylo jiného názoru.
Půl roku jsem odolávala myšlence mít dalšího pejska. Bohudík, kdo jednou už měl pejska, ten mě určitě teď chápe, začalo se mi strašně stýskat. Děti už doma nebyli, odrostli a manžel jezdil domů pozdě večer z práce. Byla jsem sama. Vzpomínala jsem na to, jak jsem si povídala s Jerym, který byl trpělivý a poslouchal všechny moje stesky ale i radosti, které jsem měla. Nakonec jsem se rozhodla znova si pořídit pejska. Tentokrát jsem na to šla ale už s rozumem. Pořád jsem totiž přemýšlela, kde jsem udělala chybu ve stravování a v péči o mého prvního pejska, že byl tak nemocný. Pročítala jsem odbornou literaturu, zašla jsem za našim  veterinářem, a došla jsem k názoru – už nikdy pejska bez papírů. Možnosti, že bych zase měla pejska s nejasným genetickým zatížením různých nemocí, jsem se strašně bála. Při rozhodování jakého pejska jsem vůbec neváhala. Vyhrál to zase pudlík a jak jinak než aprikot. A tak neznalá jakékoli chovné stanice jsem začala hledat. Ještě že máme internet. Pan doktor mi poradil, ať hledám chovnou stanici, která má dlouholeté zkušenosti s chovem, s výstavami a podobně. Je tam menší předpoklad nemocných jedinců. Tak jsem hledala a hledala a hledala. Ale jako by se zrovna tou dobou všechny aprikotí štěňata přestala rodit. Navíc jsem chtěla pejska, ne fenečku. Trvalo dalšího půl roku, než jsem objevila chovnou stanici, kde měli napsané předpokládané krytí. To bylo v lednu a krytí mělo proběhnout v dubnu. Hned jsem tam volala a zamluvila si pejska. Jeho rodiče se mi moc líbili vzhledově. Byla jsem spokojená. Měl to být pejsek na polštář, prostě kamarád, i tak jsem to řekla chovatelce. Jen jsem chtěla, aby to byl toy.
Tak přišel k nám do rodiny pejsek – Lake in The Clouds Earls Legend. Už jenom jeho jméno ve mně vzbuzovalo úctu k tomuto plemeni. Vůbec jsem netušila, že papíroví pejsci mívají taková jména. Začali jsme mu říkat Lakoušek a už mu to zůstalo. Náš dům se proměnil v bojovou arénu kdo z koho. Nejdříve jestli se bude čůrat kdekoli nebo jestli jen na zahradě, hurá, vyhrála jsem. Po měsíci jsem měla opět čistý a voňavý domov. Další válka začala o věci, které byli v jeho dosahu. Vysvětlujte štěněti, že si může ublížit. Tohle trvalo trošku déle, ale postupně se to naučil a už si hrál jen se svými hračkami. Můj krásný malý chlupatý polštářáček vyrůstal bezstarostně a já jsem se radovala z každého dne, který jsme prožívali. Jednoho dne mi volala jeho chovatelka, že jedou do Prahy na klubovou výstavu, jestli se tam nechci přijít podívat. Neobezřetně jsem souhlasila a hned druhá nabídka byla, jestli nechci Lakouška vystavit, když už tam teda budeme. Tak jsem se nad tím zamyslela a nakonec souhlasila. Tím jsem nechtěně odstartovala (Lakoušek měl být přece jen kamarád na hraní a na gauč) jeho výstavní kariéru a já se dostala do kolotoče výstav. Začala jsem plánovat, na kterou výstavu a kam pojedeme. Štěstím jsem se mohla rozplynout pokaždé, když Lakoušek dostal pěkné ocenění. Zapomněla jsem zmínit náš ukrutný souboj o to, kdo bude v kruhu při běhání rychlejší. Jak byl maličký, tak byl rychlý. Anebo já pomalá? V každém případě jsme si takto vyběhaly Interšampiona. A protože je velmi chytrý, ostatně jako všichni pudlíci, manžel mu začal říkat Profesor.
Jednoho dne jsem dostala na mail fotku štěňátka. Krásný aprikotí chlapeček, který měl hlavičku mezi tlapičkami a jeho velké oči mi říkaly, že chce být můj kamarád. Byla to láska na první pohled. Jediným problémem byl manžel. Jak to říct, že do rodiny přijde nový pejsek. Byl rezolutně proti druhému psovi. Tak jsem si našla články, kde se psalo, že pudlík je pes smečkový a nemůže být sám a ze kterých vyplývalo, že nutně musí mít kamaráda. Takto jsme válčily spolu asi týden, než povolil. Štěstím jsem byla bez sebe. Přihlásila jsem se na výstavu do Luxemburku, kam mi ho měla majitelka přivézt. Tak přišel k nám do rodiny druhý pudlík se jménem Opal v Zolote iz Tverskoi Gammy. My mu však říkáme Riči, víc se mi to k němu hodilo. A jako má Lakoušek přezdívku Profesor i Ričinek ji dostal, ale ne od nás. Na jedné výstavě seděl načesaný a připravený do kruhu a jak je jeho zvykem, s naprostou noblesou a nevšímavostí o okolí. Kamarádka se na něj podívala a povídá „teda ty si tu sedíš a vypadáš jako pan Božský“ no a to mu už i zůstalo. Dodnes musí sedět nebo ležet na vyvýšeném místě a dívá se takovým pohledem, kterým říká „teď jsem tu já a kdo je víc“. A i on už má několik šampionátů z různých států vyběhaných.
Ovšem pořád jsem si však nesplnila svůj sen, mít Toy pudlíka. Oba moji pejsci jsou trpaslíci. Netroufla jsem si však říct, že bych chtěla ještě jednoho a navíc jsem nějak neobjevila ani toho pravého, kvůli kterému bych s manželem byla zase na válečné stezce. Až asi po třech letech jsem byla na facebooku, prohlížím si fotky pejsků a byl tam. Můj sen. Nádherný Toy pejsek v červené barvě. Bylo rozhodnuto. To, že byl z druhé strany zeměkoule, mi bylo úplně jedno. Že neumím cizí jazyky? No bože, vždyť existují malé netbooky a v nich je možné mít nahraný překladač s různými jazyky. Jediný problém jsem viděla jen v manželovi. Jak ho zase přesvědčit o tom, abychom měli dalšího psa. Tentokrát to však bylo, nevím dodnes proč, mnohem jednodušší. Po týdnu smlouvání a vysvětlování jsem měla schváleno pořídit si dalšího pejska. Snad to bylo proto, že mám hodného manžela, který věděl, jak toužím mít Toy. Dohodla jsem se s chovatelkou, zařídila ubytování, letenku a hurá do Argentiny. Tam jsem si to užila i s pobytem pěti dní, to abychom si na sebe s pejskem zvykli, už byl přece jen větší. Tak k nám přišel Trento Di Capri – Trentík. A protože Trentík když šel, tak to byla noblesa sama, začali jsme mu říkat Hrabě. Trentík však byl u nás jen necelý rok.
Bohužel už není s námi. Na jedné výstavě se stalo, že přišel o svůj krátký život. Byla to tragická nešťastná událost, setkání velkého a malého plemene a zároveň i shoda různých okolností, které zapříčinili smutek v mém srdíčku. Doufám jen, že je tam, kde už ho nic nebolí a hraje si s ostatními kamarády. Trentíšku nikdy na Tebe nezapomenu.
Ještě než mi odešel Trentík za duhový most, pořídila jsem mu kamaráda. Manžel rezignoval s příslibem, že je to opravdu poslední pes, kterého pořizuji. Prostě ultimátum – 4 a dost. Byl to taky toy červený pudlíček, byla jsem tehdy šťastná, měla jsem to, co jsem chtěla. Netušila jsem však, že moje štěstí nebude trvat dlouho. Tehdy nejmladším pudlíkem u nás byl Rubi, Rubíšek, skřítek maličký. Byl to neposeda a rarášek. Opravdový pudlí kašpárek. V období, kdy od nás odešel Trentík, mě svou neutuchající a věčně dobrou náladou proloženou střeštěnostma, které vymýšlel a následně prováděl, hodně pomáhal. Je to maličký TOY má 25 cm a je to opravdu hračka. Někdy mám pocit, že má někde klíček, kterým by se měl vypínat, jen já ho nějak nemůžu najít. Bohužel měl vadu, kvůli které nemohl být chovný a nemohl ani na výstavy. Já ho však mám moc ráda. Ale zase jsem neměla toho  toy pejska, se kterým bych chodila na výstavy. Oba starší pejsci už mají svou výstavní karieru skoro za sebou. Jak už jsem psala, Rubíšek na výstavy chodit nemohl a zároveň nemohl být ani chovný.
Asi po třičtvrtě roce se mi ozvala chovatelka z Argentiny, že má pro mě náhradou za Trentíka jiného pejska. Psala, že jí je moc líto co se mi stalo. Věděla, jak jsem Trenta milovala. Domluvily jsme se, že tentokrát přiletí na návštěvu její manžel a že mého nového pejska přiveze s sebou. Měl to být pro mě dárek od chovatelky Trentíka. Byla jsem šťastná. Věděla jsem, že mi Trentíka nenahradí, ale myšlenka, že mají společného otce a že tak budu mít aspoň kousíček z něho zase u sebe, mě naplňovala štěstím. V létě, rok po smrti Trentíka, přiletěl jeho polobratr Kamal Di Capri. Krásný malý červený toy pejsek. Podíval se na mě svýma malýma očičkama a v ten moment jsem věděla, že je to láska na celý život. A i když má vadu, kvůli které nemůže být chovný a o které jsme bohužel ani já ani chovatelka nevěděly, když mi ho dovezla, tak ho miluju a vím, že nás rozloučí od sebe jen jeho odchod za duhový most.
No, a protože jsem chtěla pejska, který by mohl být chovný a aby se rozšířila chovná základna červených a aprikotích toy pudlíků, zkusila jsem svoje štěstí znovu. Domluvila jsem se s kamarádkou a chovatelkou, která měla k mání zrovna jednoho krásného maličkého lumpíka a odvezla jsem si domů zatím našeho posledního miláčka. Jmenuje se Andrés Ellensis Gold – Andýsek. Už odrostl ze štěněcích měsíců a já už vím, že má všechno co má mít pudlík, aby mohl být chovný.
Tak a teď už víte, proč nejsem chovatelkou v pravém slova smyslu. Já se však k tomu dopracuji. Už vymýšlím název chovné stanice. Plánuju totiž mít, než odejdu do důchodu, ještě krásnou fenečku a odchovat aspoň jednou štěňata. Prožít s ní to krásné zrození nových malých pudlíčků. Nemyslím si však, že se tím stane ze mě chovatel všeho znalý. Jsem jen někdo, kdo miluje ty svoje krásné chlupaté koule věčně rozběhané, s dobrou náladou a věřte mi, že se umí i krásně a šťastně usmívat.

CHOVATELSKÁ STANICE / KENNEL

150126 chovatelska stanice Polabsky poklad o nas